Možná budu v příští chvíli sentimentální.
Řekněme, že každý má lidi, které nemám rád, každý má své nemilé spolužáky. Ale ať o nich napovídáme sebe škaredější věci, sebe vymyšlenější pomluvy a sebe hloupější žvásty, stejně to pořád budou naši spolužáci. Do smrti se jich nezbavíme.
Ze školy si nepamatujeme jak se jmenovala ta malá učitelka co nás měla z češtiny, nebo ten tlustý fyzikář.
To co si budeme pamatovat budou jména těch lidí co seděli v lavici před vámi.
Tím to chci poděkovat za to, že v této věci netrpím sklerózou a až mi bude devadesát tak se budu nad těmito fotkami jen smát.
PS: nebojte mám vás ráda, mí milí spolužáci i nespolužáci.
